Ponorka. Přesně k ní bych přirovnala rodinu. V ponorce ( a stejně tak i v rodině ) žije společně skupina lidí. Časem se může stát, že si navzájem začnou lézt na nervy. Je to naprosto normální a snad každý už to zažil.
Nebylo by na tom nic zvláštního, jenže v naší rodině vládne ponorková nemoc již od nepamněti. Samozřejmě si každý s každým někdy vadí. Shodli jsme se ale že tuhle ponorkovou nemoc má na svědomí má matka. Došlo to dokonce tak daleko, že mi vadí nejen její názory, zásady a nápady, ale i to jak chodí, kašle, nebo třeba mluví.
Ale ať ji sebevíc nenávidím, je to moje matka. Moje rodina. A rodiny se nedá zbavit. I když odejdete z domova, přestanete se s nimi stýkat a když je potkáte, budete dělat, že je vidíte poprvé, vždycky to bude vaše rodina. Nedá se to vymazat z paměti. Dokonce i když někdo z vaší rodiny zemře, tak vám zůstane v hlavě. Vaše rodina je zkrátka vaše rodina a nic s tím neuděláte.
Nejhorší na tom je, že to své matce nemůžu vyčítat, protože to nedělá schválně. Je prostě taková, jaká je. Stejně jako já, nebo ostatní členové naší rodiny. Kdybych se s ženou, která by byla stejná jako moje matka, setkávala někde venku, nebo třeba v práci, zřejmě bychom se sobě navzájem vyhýbaly a mluvily spolu jen pokud by to bylo nutné. To abychom předešli konfliktu. Nikdo přece nemá zájem bavit se s někým, kdo je mu nesympatický.
Jenomže to nejde. Právě protože jsme jedna rodina. Jsme jedna posádka v ponorce.