Budík. Snad každý ho má. Ať už jako malé zvonící hodiny, nebo v mobilu. Nenávidím ho!Lítám si někde ve snech. A najednou slyším ten otravný zvuk! Písnička, která se mi ještě včera večer zdála být tichá a klidná, mi teď trhá uši! Otevřu oko. Je hrozná tma a nic nevidím. Namáhavě otevřu i to druhé oko a šmátrám po mobilu, abych ten rachot vypla. V hlavě slyším tichý hlásek: ,, Vstávej....včera večer sis přece slíbila, že vztaneš brzo...." Vystrším jednu nohu z pod peřiny, ale okamžitě ji zase přikrývám. Proč lozit do toho chladného pokoje, když můžu být v teple pod peřinou. Peřina je skvělá věc. Je tak měkká a příjemná. Zachumlám se do ní jako kotě. Ještě obejmu polštář a už si stačí jen vzpomenout, co že se mi to zdálo......... Ale asi tak za deset minut se v hlavě ozve zase ten hlas, ale už důraznějším toném: ,, Vstávej! Zase přijdeš pozdě! " Nezbývá mi, než vstát do toho pošmourného rána. Všichni ještě spí a tak se potichu šmátrám do kuchyně pro hrnek teplého čaje. Proč proboha potřebuju k tomu, abych vstala, tak drastickou věc, jako je budík!!