close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Den třpytící se vody

21. července 2013 v 19:51 |  V mojí hlavě

Neděle 12. května 2013
Po několika pošmourných deštivých dnech se na obloze konečně rozzářilo slunce a tak jsem hned dopoledne obula své fialové holinky s motýlky a vyrazila s Lerrym na procházku. Po několikadenních deštích byla louka plná vody, která sice přes hustou vysokou trávu nebyla vidět, za to však bylo slyšet čvachtání mých holinek. Příliš mě to netěšilo, až do chvíle, kdy jsem došla k polní pěšině, kde je tráva vysoká jen pár centimetru. Pěšina byla zalitá tenkou vrstvou vody z které vyčnívaly jen špičky trávy. Na zrcadlové ploše pobíhaly dopadající paprsky hřejícího slunce a tak se původní pěšina proměnila v třpytivý zlatý pás. Lerry této kráse nevěnoval pozornost a spokojeně pobíhal sem tem a rozstřikoval tak vodu všude kolem. Zamířila jsem k lesu, neboť jsem měla v plánu k dnešnímu dni matek natrhat kytici sasanek, které rostou u vodopádku na okraji lesa. Zlatý pás se pomalu ztrácel ve stínu keřů.Už poměrně velký kus od lesa jsem slyšela hučení vody, které bylo silnější než obvykle. Vodopád byl o něco větší a působil zuřivěji než jindy, jak hromada vody dopadala s rachotem na kameny. K mému zklamání však sasanky v jeho okolí již odkvétaly. Úplně jsem zapomněla, že je na ně už pozdě. Vyšla jsem tedy z lesa a rozhlížela se kolem po nějaké náhradě. Zanedlouho jsem narazila na modrý koberec zběhovců. Zatímco jsem trhala kytici, Lerry se bavil tím, že vyplašil bažanta schovávajícího se v trávě a povýšeně na něj štěkal. Kytice byla natrhaná a začínala jsme mít hlad a tak byl nejvyšší čas vydat se zpět domů. Vracela jsem se po rovné cestě lemované stromy, která vede z lesa přímo až k našemu domu. Voda z ní smyla všechno bláto a tak se pod hladinou blyštily malinké kamínky nejrůznějších barev. Když jsme došli domů, Lerry si spokojeně lehnul ke dveřím zatímco já jsem vešla dovnitř. Okamžitě mě ovanula okouzlující vůně. Šla jsem akorát včas na oběd.
 

Knoflíkové sušenky

19. května 2013 v 13:51 |  Z kuchyně

Ingredience

  • 150 g hladké mouky
  • 1/2 lžičky soli
  • 1 lžičku prášku do pečiva
  • 70 g másla
  • 70 g arašídového másla
  • 80g krystalového cukru
  • 80 g přírodního krupicového cukru
  • 1 sáček vanilinového cukru
  • 1 vejce

Příprava jídla

1. Do misky prosijte mouku a sůl s práškem do pečiva. Ve větší míse smíchejte arašídové máslo s máslem a všemi třemi druhy cukru; přidejte vejce. Pak ke směsi vsypte mouku s práškem do pečiva a důkladně míchejte, až se všechny ingredience krásně spojí.

2. Z těsta vytvořte kuličky o velikosti vlašského ořechu a rozložte je na vymazaný plech tak, aby mezi nimi byly alespoň pěticentimetrové mezery. Každou kuličku mírně stlačte třeba pomoučeným dnem sklenice, ale opravdu jen trošku - pečením se totiž sama ,rozběhne' na placičku.

3. Troubu předehřejte na 190 °C, horkovzdušnou na 170 °C. Sušenky pečte deset až dvanáct minut, dokud nejsou zlatavé. Nenechte se mýlit tím, že jsou na omak ještě měkké. Stačí jim dát pár minut na vychladnutí - nejlépe chvíli na plechu na mřížce a pak ještě na samotné mřížce. Chladnutím se zpevní a budou vláčné a křehké.

Anna Karenina

29. dubna 2013 v 21:48 |  Filmotéka

Žánr: Romantický / Drama

Krásný romantický film plný vášně, lásky a drama zasazený do netradičního kulisového prostředí. Anna Karenina v podání úžasné Keiry Knightley. Nezapomnělo se ani na perfektní kostýmy a kvalitní hudební doprovod.

 


August Rush - Melodie mého srdce

20. dubna 2013 v 18:09 |  Filmotéka

Žánr: Drama / Hudební / Romantický

Krásný film plný hudby a citu. Příběh velké lásky s až pohádkově dobrým koncem. Doporučuji všem milovníkům hudby, nebo i jinak umělecky zaměřeným. Ale také pro všechny, kteří si chtějí odpočinout u něčeho lehčího. Slabším povahám může lehce zadrnkat na city. Opravdu povedený a procítěný film.


Návod na lepší život

4. listopadu 2012 v 14:32 |  Relax a zdraví
Ahoj, mám tu pro Vás dokument TAJEMSTVÍ, který radí, jak mít lepší život pomocí zákonu přitažlivosti. Vážně stojí za shlédnutí :) .


Konec

29. července 2011 v 12:05 |  V mojí hlavě
Úterý 19.7.2011. Pro většinu lidí obyčejný den, jako každý jiný. Pro mě to ale bylo velmi důležité datum v diáři. Ten den se stalo něco pěkného a zároveň velmi smutného. Poslední díl Harryho Pottera. Naposledy jsem seděla v kině a nevěděla, co uvidím, i když jsem děj znala z knihy.
Spousta lidí tvrdí, že kniha je mnohem lepší než film. Nemyslím si to. Oboje je úžasné.
Kniha je skvělá a důležitá pro pochopení. Ten, kdo knihu nečetl, nemůže dost dobře pochopit děj. I když někteří lidé tvrdí, že je to dost jasné z filmu, mluvili by jinak , kdyby knihu přečetli. Je tam totiž kromě vysvětlení některých věcí i spousta děje navíc. Takže se vám v hlavě vybaví příběh, i když je ve filmu pouze třísekundový záběr na "nepodstatnou" osobu. A celý zážitek je tak mnohem lepší a smysluplnější.
Ale film je stejně důležitý, jako kniha. Nic se nevyrovná tomu zážitku, tomu, když vidíte emoce. Číst o tom, jak někdo srdceryvně brečí a vidět, jak někdo srdceryvně brečí, je značný rozdíl.... Film se velice povedl, i když byl docela smutný. Co chvíli jsem měla na krajíčku.
Několika slzám jsem se neubránila ani doma po filmu, protože jsem s Harrym Potterem vyrůstala. Byla to součást mého dětství. Už nikdy nepoznám ten pocit, kdy nevíte, co se na plátně odehraje.... Samozřejmě, budou i jiné dobré filmy. Ale už to není takové. Harry Potter je nenahraditelný. Je úžasný. Byl radost mého života a budu na něj vzpomínat.

Jdeme dál

14. července 2011 v 11:02 |  V mojí hlavě
Všechny holky dnes přišly v krásných malých společenských šatech, zavěšené do svého doprovodu v kvádru. To všechno jen kvůli tomu, abychom si vyslechli pár proslovů o tom, že skončila velká etapa našeho života. Velká etapa našeho života?? Celá ta akce mi připadala stejně zbytečná, jako kdybychom oslavovali konec každého dne. Očividně jsem byla jediná. Ostatní nadšeně přebírali šerpu, kytku, a po tváři jim stékaly slzy. Začalo se mi špatně dýchat a zrychlilo mi srdce. Ne smutkem, radostí, ani ničím podobným. Ale v té místnosti, ve které kromě nás byla hromada rodičů, příbuzných a přátel, začínalo ubývat vzduchu. Začala sem lidem okolo sebe říkat, že mi není dobře, že asi omdlím. K mému překvapení, se ale všichni zajímali jenom o fotky a o sdílení svých vzpomínek. Že mi není dobře, začalo zajímat teprve profesora, který mě zahlédl jak padám na zem. Pak už jsem se vzpamatovala na pohovce s nohama nahoře. Když jsem všechny profesory ujistila, že mi je dobře, pustili mě ven. Tam už namě čekala má skvělá kamarádka, která mi mezitím sehnala vodu, aby mi bylo líp. Když sem se zeptala , kam všichni zmizeli, vylíčila mi, co se tam po dobu mého nevědomí stalo.
,, Když sem se vrátila s vodou, ptala sem se, kde seš? Ale ostatní na mě jen vyštěkli, že jim kazím fotku a že je to nezajímá. No a hromad lidí si ani nevšimla že si omdlela. Měla sem chuť na ty všechny ignoranty začít křičet, ale asi by si toho ani nevšimly."
Takže takle skončila ta moje ,, velká etapa života" . Ale nakonec sem byla ráda, že odcházím domů s mojí nejlepší kamarádkou, než s partou ignorantů :-) .

Chleba v kabátu - recept

10. června 2011 v 19:58
Tento recept je spíš na večeři, ale ve větším množství může být i na oběd.
Na 4 osoby
- 4 krajíce v chleba
- 8 trojúhelníčků mazacího sýru
- 8 plátků šunky (pokud to nejsou malá kolečka)
- 2 menší vejce
- 100 ml mléka
- Asi 50 g hl. mouky
- Asi 100 g strouhanky
- Olej
- Sůl

V misce rozkvedláme vajíčka. Přilijeme mléko. Po troškách přisypeme mouku a mícháme. Mělo by nám vzniknou tekuté těstíčko. Pokud je příliš řídké, můžeme přisypat mouku, ale pozor, aby těstíčko nebylo tuhé!

Krajíce chleba namažeme ze všech stran i po krajích silnou vrstvou sýru. Z obou stran poklademe šunkou. Krajíce obalíme v těstíčku o potom ve strouhance.

Na pánvi rozehřejeme olej a krajíce chleba osmažíme do zlatova. Potom necháme chleba chvilku na ubrousku, aby se odsála mastnota.

Na talíři můžeme rozkrojit napůl. Chleba tak pěkně vypadá a lépe chladne. Velmi dobře chutná se syrovou zeleninou. ( rajčata, salátová okurka, paprika,… )

Schůzka s mojí matkou

10. června 2011 v 19:14 |  V mojí hlavě
Odpor, nepochopení, averze, nelibost, údiv, nenávist,…zklamání,…….
To všechno se mi honilo hlavou, stejně jako vždycky, když jsem s ní byla pohromadě v okolí deseti metrů.
Až na jedno slovo, které se mi v hlavě běžně neobjevuje ve spojitosti s mou matkou. ZKLAMÁNÍ. Objevilo se náhle a nečekaně. Jen tak jsem seděla se zaťatými pěstmi pod stolem a ze všech sil si přála, aby už byl konec. Přemáhala jsem se, abych se na ni nepodívala nepříjemným pohledem, který by okamžitě zahájil hádku. Proto jsem se zadívala směrem za ní.
Prošla tam holka, asi ve věku okolo šestnácti let, se svou matkou. Došly ke stolu a s úsměvem se posadily. Zaposlouchala jsem se. Nemluvily o úspěchu, velké novině, nebo o skvělém filmu, ve kterém hraje jejich oblíbený herec. Mluvily o naprosto obyčejných věcech, takže jejich skvělá nálada zřejmě neústila z něčeho vzrušujícího a nevšedního, ale z jejich vztahu. Alespoň to tak působilo. I styl řeči byl volný, veselý a naprosto přirozený. Kdybych nezaslechla slovo ,, mami" , snad bych ani nevěřila, že slyším rozhovor matky s dcerou.
Vrátila jsem se očima opět na svou matku a ten pocit štěstí a spokojenosti okamžitě zmizel. Zamyslela jsem se, jestli jsme se spolu taky takhle někdy bavily……… Ne. Ať jsem v paměti pátrala, jak jsem chtěla, nenašla jsem nic, co by se tomu alespoň podobalo.
Pozorně jsem si prohlédla matku a zamyslela se…. Copak na mě nikdy nebyla hodná? Copak nikdy nechtěla, abychom si rozuměly?....Samozřejmě že ano. Ale vždy to bylo umělé a strojené. Nebo jsem to tak alespoň cítila. Vždycky když se snažila chovat jako "kámoška" byla tak nepřirozená a já si přála, aby si mě radši vůbec nevšímala.
Jistě jí to taky mrzelo. Ty vrásky nemá jen k vůli práci. A právě vtom okamžiku se objevilo to slovo. ZKLAMÁNÍ. Nebyla jsem zas tak dobrá dcera. Ano, na rozdíl od sestry jsem pilně studovala, pomáhala doma, vyhýbala se drogám a jiným nezákonným věcem, ale stejně. Moje chování k ní nikdy nebylo tak láskyplné, jako třeba k tátovi.
Snažila jsem se. Ona taky. Většinou to však dopadlo špatně. Už jste se někdy setkali s člověkem, který je vám nesympatický a je vám z něj špatně jen co promluví? Nelíbí se vám jeho způsob jednání, oblékání, no prostě všechno?? Ale musíte s ním chodit do práce a komunikovat spolu. Tak přesně to mám s mou matkou. Mrzí mě to. Ráda bych. Ale nejde to...

Lehká jako pírko

8. června 2011 v 17:41 |  V mojí hlavě
Moje sestra má neuvěřitelnou vlastnost. Vůbec si nedělá hlavu s budoucností. Pamatuji si její přípravu na VŠ. Vlastně byste ani nepoznali, že jí nějaké zkoušky čekají. Věčně chodila po večírcích a zábavách. Působilo to, jako by měla už všechny zkoušky hotové. Bohužel to tak nebylo. Kupodivu jí ale vůbec netížilo, zda se dostane do dalšího semestru, nebo ne. Učit se začala asi týden před zkouškami. Nejedla, nespala. Nakonec tak tak prolezla, nebo si začala hledat jinou školu.
Absolutně jsem to nechápala a dodnes nechápu. Já jsem naprostý opak. Když čekaly zkoušky mě, učila jsem se už měsíce dopředu. Samozřejmě jsem chodila i ven, ale čím víc se ty důležité dny blížily, tím víc jsem seděla nad knihami. Co nejvíce jsem omezila své zájmy a soustředila se na studium. I přes tu důslednou přípravu jsem ale byla nervózní.
Když mám teď všechny zkoušky s výborným výsledkem za sebou, připadám si lehká jako pírko. Jako by strach z neúspěchu byl těžká kovová koule, která mě táhla k zemi. Ale teď se mi zdá, jako bych uměla létat. Chodím po ulicích s volností a úsměvem. Všechno mi připadá krásnější než kdy dřív. Je to skvělý pocit vítězství a klidu. A navíc velký a důležitý krok do budoucnosti.